Strach

Být mámou a tátou není jednoduché. Rodičovství vás změní. Vlastně vás změní už pouhá informace, že jsou na testu dvě čárky. U nás to bylo malinko jiné, ale ne o moc. Zmocní se vás strach se kterým bojujete až do posledního svého dechu.
Pamatuji si jako dnes, den kdy jsem T viděla poprvé na ultrazvuku. Byla středa, klasický podzimní den i pršelo. Měla jsem pocit, že nebe pláče nad tou ironií. Začalo to prvním strachem a pokračovalo.
První strach - bude naše rozhodnutí správné? Co je vlastně dobře a co špatně?
Strach bude dobří rodiče?
Strach bude mu tlouct srdíčko.
Strach nebude mít nějakou vadu a bude z něj zdravé miminko.
Strach bychom vydrželi 2v1 až do termínu.
Strach z porodu, jestli to zvládnu.
Strach dokážeme se o něj postarat? Nebude nešťastný?
Strach z jeho bolestí.
Strach z jeho pláče.
Strach z toho, že je nešťastný.
Strach z toho, že mu nedokážeme pomoci.
Strach z první nemoci.
Strach z první první boule či poranění.
Strach z prvního odloučení.

Bojíme se, často a vlastně neustále. Pamatuji si jak T poprvé spadl a rozkousl si ret. Kolik krve z toho bylo a jak moc jsem se lekla a bála. Bojíme se všeho neznámého a bojíme se o ty které milujeme. U dětí je ten strach dvojnásobný. Jelikož je milujeme a je to poprvé. I když máme dětí víc, vždy je to poprvé, jelikož každé je jiné. Každý den se o ně bojíme a tenhle náš strach ať už je nepatrný nebo velký překonáváme. Zatím T chráníme nebo se o to snažíme, ale brzo příjde doba kdy jen budeme stát opodál a pozorovat. Stát za ním a když bude zase jednou padat snažit se ho chytnout. Budeme doufat, že vše co se ho snažíme naučit a láska, kterou mu dáváme mu k něčemu bude. Že si aspoň něco z ní zapamatuje a jeho pády to zmírní. A náš strach? Ten se snažíme nevnímat, dělat že tu není. Říkat si, že všechno bude dobré, protože ono bude a je. Každý den mě o tom přesvědčí jeho úsměv, pusa či objetí od něj....