HKO aneb život mého muže

Manželova (tedy naše) rodina dýchá hokejem, ale můj muž dýchá za hokejbal. Stejná parta bláznů v podstatě se řídící stejnými pravidly (jen třetiny mají 15min) jako jsou v hokeji. Nemají led, ale betonové hřiště. Místo puku oranžový míček a místo bruslí tenisky. Výstroj a hokejka je stejná. Hokejka jen díky betonu dostane víc zabrat a tak jich na sezónu spotřebují trošku víc.
Když jsem manžela poznala, hrál za HKO (hokejbalový klub Otrokovice) což mu zůstalo. Můj muž má nejen hrozně bojovnou náladu, ale i věrnou (což na něm miluju). Tehdy mu kluci řekli, že mě dostal jako bonus k smlouvě :o) Vtipné bylo že půlku týmu jsem už znala, jelikož Otrokovice jsou vesnice s trolejbusem.
Nikde a nikdy se manžel nevzteká tak jako na hřiště a nikde jinde nepoužívá místo mozku pěsti, tak ovšem ano... Když se na něj dívám, pokaždé pozoruji jak moc touží vyhrát.
Dnes sem četla článek od Anet a abych vás o něj neochudila tak tady je odkaz http://kubian.blogspot.cz/2013/09/90-let-s-klokanem.html a já si při něm uvědomila jak je to pro mého muže důležité. Jelikož nemá smysl mu v tom odporovat budeme ho v tom podporovat. Takže začnu sbírat fotky z jeho zápasů, novin, schovám i nějakou hokejku a zarámujeme dres. Snad se na jaře konečně přestěhujeme a bude mít naši zeď. Myslím takovou tu plnou fotek z našeho života a lidí, které milujeme. Tak na ni přidáme i tyhle fotečky. Tady je malá ukázka co sem nahrabala :-)

 

Celý tým, červen 2012

D má na dresu 11, to se často nestává, jeho číslo je 26

D po cestě na střídačku.

Jo a měli byste vidět jak mu to sluší když píská, to je k sežrání, ale pššššt ;-)