Mikulášská nadílka

Dlouho jsme přemýšleli zda pozvat Mikuláše domů nebo ne. Nakonec situace doma nějak rozhodla za nás a domů jsme Mikuláše nezvali. Původně bylo domluveno, že to zařídí maminka a pozve Mikuláše k nim, jelikož u nich v ulice chodí krásný. Jenže ta už tu není. Navíc Mikuláše měl T ve školce.
Celý týden ve školce měli ve smyslu "My se čerta nebojíme". Doma jsme T neustále ujišťovali, že on se bát opravdu nemusí. Miluje pohádku od Němcové Čert a Káča, v ní je krásně popsané, že čert není nikterak chytrý a navíc bere jen zlé lidi. T je přece přece hodný a chytrý chlapeček, takže na něj peklo a čertiska nemohou.
Nakonec se bál, ale jen malinko. Balíček si od Mikuláše vzal a ve chvíli kdy se začal bát jej teta pochovala a chránila ve své náruči. Což mu pomohlo. Byl moc statečný. Doma jej čekala krabice na balkóně v které měl krásnou perníkovou chaloupku, ovoce, kindr řez a knížku Chumelí - J.Kahoun (T oblíbený autor). Byl šťastný a spokojený. S nadílkou se přidali i babičky a dědečci, takže nakonec měl T doma ovoce tolik, že by si mohl otevřít obchod s ovocem a různých dobrot má doma až do narozenin :o)
Jo a musím se pochlubit, máme doma první výrobek ze školky. Mikuláše, kterého T "vykreslil". Jsem tak šíleně hrdá matka :o)

Šťastnější rok 2015

Že byl listopad pěkně posranej měsíc pro celou mou rodinu a prosinec se za ním tak nějak vleče je sice skutečnost. Ovšem nehodlám se s tím jen tak smířit a nechat to tak. Už na konci listopadu jsem se rozhodla bojovat za prosinec jako lepší měsíc a i když se mi to daří jen tak na půl (bolest je stále veliká, až moc veliká) rozhodně to nevzdám.
Takže jsem se rozhodla, že náš rok 2015 bude krásnej. Budu za něj bojovat a hlavně si jej užívat. Jenže samo se nic neudělá. Včera jsem četla článek od Janky Šimáčková (moc milá holčina a fotografka) o jejím roku 2014, co se rozhodla změnit aby byl lepší. Super nápad. Udělala jsem si vlastní seznam "věcí" které bych chtěla v roce 2015 abych byla šťastnější.

V roce 2015:
1)  budu víc času věnovat lidem, které mám ráda, ať jsou kdekoliv
2)  si budu líp plánovat volný čas
3)  budu si víc dělat radost
4)  přestanu všechno neustále odkládat
5)  nebudu hnát věci/situace do krajnosti
6)  přestanu se snažit aby bylo vše dokonalé, ale budu si to víc užívat
7)  konečně odpustím všem co mi ublížili
8)  začnu chodit na různé kurzy a budu se víc vzdělávat
9)  konečně se přihlásím na ruštinu
10) aspoň 1x za měsíc stihnu nějakou kulturní akci
11) nechám se víc fotit s T
12) opět zkusím projekt 100 happy day
13) budu víc číst
14) konečně dočtu knihy, které mám rozečtené i několik let
15) začnu si plnit své sny nebo se o to aspoň pokusím
16) najdu si čas jen pro sebe
17) začneme víc využívat rodinu k hlídání a budeme s D jen spolu
18) přestanu se bát ochutnávat jídla, která neznám
19) začnu normálně jíst a udělám si na jídlo čas
20) každý večer se odlíčím a namažu krémem
21) pustím se do výroby DIY
22) začnu víc cestovat
23) koupím si novou červenou rtěnku a budu ji nosit
24) budu víc psát, jelikož mě to zbavuje stresu
25) budu častěji lidem říkat, že mi na nich záleží a mám je ráda

Listopad

Listopad je v mém životě zlomový měsíc. Téměř každý rok se děje něco...něco co mění život. Můj život i život lidí kolem.
Život jako taký je o rozhodnutí. Je to 4 roky zpět co jsme se tehdy ještě s přítelem rozhodli, že chceme miminko. Bylo to asi v polovině listopadu. Myslela jsem si, že si ten okamžik budu pamatovat navždy. Nepamatuji. Jiné a mnohem silnější jej zastínili.
Před 3 roky v listopadu jsem naposledy jako těhotná navštívila nemocnici v Podolí. Pár dní na to mi můj gynekolog dal první fotku z utz našeho syna. Manžel ji pak dostal jako svatební dar.
Před 3 roky jsem se v listopadu vdala. :o) Jak rychle ten čas utekl.
Loni jsem v listopadu šílela z Vánoc a snažila se je mít dokonalé, pro nás. Našeho syna i pro všechny kolem.
Letos byl listopad nejhorším měsícem v roce. Tadeášek po 7 dnech ve školce onemocněl. Byl 3 týdny doma a zítra jde poprvé od nemoci (takže celý ten boj a zvykání nás čeká od začátku). Polibkem jsme oslavili naše 3. výročí svatby, nějak jsme se na víc nezmohli. V druhé polovině nás opustila maminka. Manžel s ní jeden den mluvil a za 27hodin zazvonil telefon aby mu sestra řekla, že maminka už tu není. Měla jsem úžasnou tchýni, žádnou babiznu z vtipů, ale milou a hrozně hodnou ženskou. Pokaždé když T ukazuje něco co ho naučila babička je to jako bychom dostali facku. Nejhorší den byl den pohřbu. Velice smutný, plný slz a výčitek. Svým způsobem nám pomohl, rozloučili jsme se a ten smutek je sice stále velký, ale nějak to míň bolí. Vidět manžela takhle na dně bylo hrozné. V podobném stavu jsem jej viděla jen jednou, když nám zemřelo miminko. Jenže tehdy to nebyla taková hrůza. Maminku má člověk prostě jenom jednu. To co se dělo poslední týden byl pěknej hnus a celou situaci to ještě zhoršilo.
Dnes je už 30, listopadu a to je pozitivní. Znamená to, že už jen pár hodin a začne nový měsíc. Bude na řadě prosinec, měsíc naděje a víry. Víry v lidi kolem sebe a lepší zítřky. Prosinec donese naději i nám. Sice bude stále bolestivý, ale věřím, že i krásný. T si vybírá dárky, neustále nám ukazuje co by se mu líbilo a o co musíme napsat Ježíškovi. Pak říká, že dárky nechce, ale za hodinu si to zase rozmyslí a chce je :o) Pomalu mu vysvětlujeme, kdo je Mikuláš, že chodí s čertem. Jelikož mládě zná čerta pouze z pohádky, kterou doma čteme - Čert a Káča. Takže Mikuláše považoval v první chvilce za Káču. Ukazuje na Santu a mi mu vysvětlujeme, že je to Ježíšek. Jen vypadá trošku jinak, jelikož lítá v jiné části světa a je stejný jako Mrazík. Všichni nosí dárky, ale svět je velký, dětí moc a jeden by na to nestačil. Někdy musí pomoci i rodiče. Je to milé a hezké. T má z nás jako jediný náladu na Vánoce a pomalu ji předává i nám.

Školka

Poslední říjnový týden byl zároveň poslední týden kdy jsem měla T jen pro sebe. Je zvláštní jak ten čas letí. Hrozně jsem se těšila jak si ten týden užijeme a co všechno podnikneme. Asi víte jak to dopadá když si člověk něco plánuje. Takže i náš poslední týden měl 2 velké ALE.... první bylo nachlazení T a druhé, že byl protivnej jako kudla v zádech. Děti mají na změny nějaký zabudovaný radar a vždy poznají, že se něco chystá. I T to poznal... Nakonec jsme poslední týden nějak zvládli i když to nebylo zrovna dle našich představ.
Věděla jsem, že školka nebude ze začátku žádná sranda. Bude to malý porod. Byla jsem připravená na pláč a na mou lítost. Jen sem nečekala, že to bude takové. Na některé věci/situace se člověk prostě připravit nemůže.
Přišlo pondělí a my se vydali do školky. Já, T a jeho traktor s řidičem. Cestou do školky neplakal, nevěděl co jej čeká. Převlékla jsem ho a vybalila věci do skříňky. Seznámil se s tetou a ta si ho na pokyn paní ředitelky odnesla do třídy. Už když ho odnášela hrozně plakal. Křičel: "Mamiko, mamiko, mamiko!" Ještě teď ho slyším. Teta i paní ředitelka byly moc hodné a milé. Tohle je normální a on si zvykne. Srdce mě bolelo a když jsem jej ještě venku slyšela slyšela plakat málem mi puklo srdce.... volala jsem manžela a hrozně na něj křičela, bylo to vůči němu nespravedlivé, ale potřebovala jsem někomu předat tu vinu, kterou jsem cítila. Myslela jsem, že mi srdce pukne. Navíc jsem byla po, út doma a vlastně myslela jen na něj a ten hrozný pláč.
První dva dny se ve školce počůrával. První den poplakával. Během prvního týdne už ve školce nepláče, chodí na nočník, zapojuje se, povídá, hledá si kamarády, hezky jí (i si přidá) a spinká. Takže vlastně je tam už jako starý mazák. Jen cesta tam je s pláčem.
Abych se ale vrátila k prvnímu dnu, na ten jsme se pečlivě chystali. Pro T jsem nechala upéct sušenky potažené marcipánem a koupili jsme mu knížku O autech jako odměnu, že první den zvládl. Sušenky dal kamarádům jednak jako zápisné a také kvůli tomu, žel týden před nástupem svátek. Dětem je rozdala teta s pomocí T k svačince (až snědly ovoce).

Druhý týden školky byl jen dva dny, dnes už je druhý den doma s kašlem a ještě čtyři dny doma bude. Po školce se mu už stýská. Dneska mi zpíval Mik-miku-mikuláš...chvilku jsem na něj nechápavě hleděla a pak mi došlo, že má písničku ze školky. Říkal mi, že se jeho miminku stýská po školce, po kamarádech a tetách. Miminko říká svému háčkovanému králíčkovi, kterého dostal od švagrové k narozeninám. Na jednu stranu každé ráno křičí a na druhou se doma nudí a je mu po školičce smutno.
Já se děsím příštího týdne, kdy půjde po šesti dnech opět do školky, bude to stejné jako když šel poprvé. Kamrádka psychiatrička mi to vysvětlovala tak, že děti žijí okamžikem. Tím co je teď, ne tím co bylo či bude. Na jednu stranu je to úžasné a závidím jim to. Chtěla bych to taky umět. Na druhou stranu je hrozné, že ho neumím připravit na to, že ve školičce to bude fajn. Naštěstí má ta moje láska fantazii stejnou jako maminka, takže si po cestě povídáme o lešení na domě a co by se dalo dělat, o tom jaké je to být profi hokejistou, proč chodí k doktorovi (chodíme kolem soukromé kliniky čelistní chirurgie) či o měsíci, jak na něm ije malá holčička jménem Karolínka a jaké to asi je žít na měsíci :-)

St. Jean Pied de Port - Santiago de Compostela

Je to sice už pár dní, ovšem to nic nemění na síle a radosti ze zážitku. V pondělí večer jsem měla to štěstí a byla jsem na přednášce o cestě dlouhé 765km ze St. Jean Pied de Port do Santiago de Compostela.
Před pár měsíci mi napsala kámoška ze základky, že se chystá na tuto cestu. Musím se přiznat, že už v té chvíli jsme jí záviděla. Co bych za to dala, kdybych mohla tuto cestu jít. Sním o ní už víc jak 10let, vlastně od chvíle kdy jsem začala číst knížky od P.Coelha. Je to jeden z velkých snů, jít po cestě poutníků, kde lidé chodí už pár století. Všechny ty myšlenky, osudy a hlavně člověk potká sám sebe...
Má kamarádka, Monika se jmenuje, šla celou cestu s Ondrou. Chodí spolu už nějakou dobu, co jsem postřehla díky fcb. Myslím si, že tahle dálka v nohách musí vztah prověřit, ani jsem se jí nezeptala zda je to nějak změnilo (co se týká vztahu).
Ovšem abych se vrátila k přednášce, trvala necelé dvě hodiny a nemůžu říct, že bych se jen chvilku nudila. Naopak, snad každou informaci jsem hltala jako bych byla 100let někde sama na ostrově. Popisovali jak cestu, tak památky i své zážitky. Obdiv za to, že to dali a překonali vše co se jim postavilo do cesty je velký. Tak ráda bych vám zprostředkovala ty pocity a hlavně ten zážitek z přednášky, ale to bohužel nejde. Prej ji budou pořádat ještě jednou, asi na ni půjdu znovu :-) Fakt to stálo za to.

                                                         Pozvánka na akci-přednášku.

                                                               Monča a Ondra v cíli.

Milujeme LEGO

Pomalu začínám balit, sebe i kluky. Chystáme byt na malování (hlavně ložnici) a já se snažím nemyslet na dny bez syna.
Před pár měsíci T hodil do koše svou milovanou mašinku. Dostal ji k Vánocům od svého kmotra. Hned si ji zamiloval. Dlouho jsem ji sháněla a přemýšlela jestli mu ji zaplatíme my nebo rozbije prasátko. Rozbil prasátko, mašinku jsme zaplatili a včera došla. Když pošťák donesl krabici nechápavě jsem na ni hleděla a nemohla si vzpomenout co sem to sakra objednala. Odpoledne přišel D a začal stavět koleje, vytáhli jsme i ty co T dostal k narozeninám jako doplnění kolekce. Navíc vyjeli popeláři a policajt na motorce.
Když T viděl všechno postavené a jedoucí vláček mohl se zbláznit radostí. Hrál si s vláčkem do večera a ráno v 6 už táhl D znovu k vláčku. Toho jsem pak dopoledne vystřídala já. Ještě teď sedí a hraje si i s tátou. Nevím kdo z těch dvou má větší radost, ale je mi naprosto jasné o co bude T psát letos Ježíškovi :-)

Máme postavený i tunel.

Dráha v plné polní ještě bez tunelu.

Boj o dítě

Dnes mi kamarádka řekla, že se rozhodli pro další miminko. Mám z toho radost, oni jsou úžasný pár a navíc navíc úžasní rodiče.
U nás doma se tím otevřelo téma další dítě. Což je dost kontroverzní a bolestivé.
Pamatuji si tu chvíli kdy jsme se rozhodli pro naše první dítě. Mluvili jsme o tom od září, když jsme spolu začali bydlet tak se to téma stalo ještě víc aktuálním. Pak tak šel nějak čas. Tělo se čistilo od HA a my se spolu učili žít, rozhodli jsme se pro svatbu a pak i že zkusíme dítě. Hned první měsíc to vyšlo. Trvalo celkem dlouho než na testu byly vidět //. Ten pocit štěstí a radosti. Pak jedna kontrola u dr, pak další a noční krvácení...poslední kontrola a pak jen bolest. Tu co cítím ještě dneska. Nevyšlo to. Všechno špatně. "Vy jste brečela? Byl to jen shluk buněk." Věty lékaře z porodnice. Tehdy se mi chtělo, že to není shluk buněk, ale mělo to být naše dítě. To které jsem začala milovat už ve chvíli kdy jsem našla //, to které miluji ještě dnes. Pamatuji si i chvíle kdy jsem manžela nenáviděla za to, že to nevyšlo. Nenáviděla jsem celý svět a pak sebe. Hlavně sebe. Nechápala jsem, že se to stalo zrovna NÁM. Poč? Nechtělo nás miminko? Nebudeme dobří rodiče?
Jenže tehdy to byl jen začátek. Potrat, nekonečná bolest a upnutí se k naději, že to příště vyjde. Hned jak to šlo jsme to zkusili. Kontrola u dr a věta MUSÍTE ROK POČKAT. Rok, 12 měsíců...vždyť je to věčnost. Za pár hodin změna. Jste těhotná. Máte 14 dní rozmyslete si co bude dál Zda si dítě necháte. 3 dny pláče. Těžké rozhodování a strach. Ten strach už mě neopustil, jen se mění s tím jak T roste. Bála jsem se každého UZ. Když na OSCARU dr řekla, že malý bude mít určitě postižení poprvé jsem omdlela. Nakonec testy byly ok. Jen já pak byla ko.
Po roce...rok od potratu s velkým břichem, sotva se kulící velryba. Zase ten strach.. Málo se hýbe, už měl být týden venku. Pozorování každé maličkosti. Porod. Den na který nezapomenu. Byla jsem silná i slabá najednou. Vyblitá z podoby. Bez pocitu euforie a naprostého štěstí. On byl tak ošklivý. Celý špinavý, ale poznal mě. Miloval mě hned a já ho taky. Jedno slovo, z pláče a zmatku byl klid a pohoda.
Nedali k němu návod. Byla jsem unavená, zmatená a na pochybách. Co dělat? Proč non-stop pláče? Co mi to dělá? Změnilo se to. Našli jsme k sobě cestu. Trvalo nám to ovšem dlouho. Dlouho jsme se oba trápili, ale pak se to změnilo. Rozumíme si pohledem, bez slov. Pocit nekončící lásky. Pocit dokonalého štěstí. Povídáme si, domluvíme se a někdy i trucujeme jako třeba dneska. Milujeme se. Tak jak se lidé mají mít rádi bez podmínek...
A je to to tady...víc jak 2 roky od porodu, víc jak 3 roky od potratu. Lidé kolem nás mají další dítě. Kamrádky které říkaly nikdy, začaly říkat někdy...některé dokonce teď. A my? My se neshodnem. D touží po dalším dítěti. T miminko nechce (zrovna dneska). Mění názor každý den :-) Já? Já prostě nemůžu...po všem nemám odvahu ani sílu. Kdysi jsem D řekla, že když mi pořídí dům se zahradou pořídíme si i další dítě. Na domu pracuje. Jenže mít dítě po 30 nechci. Do práce se těším. Navíc to, že T je oki a já taky beru jako zázrak. Pokoušet znovu štěstí? Děkuji ne...
Manžel dnes na to řekl, že tuhle kapitolu uzavírá. Vidí jak moc mi ubližuje. Prej kdybych si to rozmyslela mám mu dát vědět. Mě se tím moc ulevilo. Už nemusím, už to po mě nikdo nechce. Ani neví jak moc se mi ulevilo...

To bude jízda

Nevím zda jsem se s vámi podělila o informaci, že jedu v neděli do Prahy. Jedu pracovně na 3dny. Většinou jezdím vlakem, ale tentokrát jsem si řekla, že to zkusím jinak, když neberu prcka s sebou (ten bude doma malovat s tátou). Aby to bylo rychlejší zkusím jízdo mat. Já vím jezdí s ním xy lidí. Jen od nás z rodiny s ním jezdí asi 6 lidí, ale pro mě to bude poprvé.

Všichni kdo mě znají ví jak nesnáším poprvé. Proto asi moc nemusím ani překvapení (i když to je podle nálady). 

Takže teď už 3 dny bloumám po bytě, vyřizuju vše nutné a přemýšlím co já si sakra zabalím? Rozumějte když jedu s T tak balím stylem - T potřebuje .... a mám seznam dlouhý jako týden před výplatou. Na mě pak v kufru zůstane kousek místa a tak tam prostě hodím to nejnutnější. Teď mám kufr jen sama pro sebe. Celkem hodně místa a otázku co sbalím? 

Jasné do kufru hodím pracovní věci, kabelku  a noťas. Nechci toho tahat moc, ale aby mi zase něco nechybělo...

Navíc musím přiznat, že jsem nervózní z cesty která je téměř 300km dlouhá a v autě budu jen já a cizí chlap. Trochu mě uklidňují jeho dobrá hodnocení a to, že tuhle trasu jezdí pravidelně. 

V pátek mě čeká setkání s fotografkou a módní přehlídka svatebních šatů. V sobotu vytáhnu ten prokletý kufr a začnu balit i když koketuji s myšlenkou, že to nechám až na neděli. 

Největší vítr ovšem nemám ani tak z cesty, jako ze 3 dnů samoty. Bez T jsem byla jen loni, když jsem ležela v nemocnici. Děsí mě co bez něj budu dělat a jak to zvládneme. On i já. Přiznám se, že větší strach mám z toho jak to zvládnu já. Tu dálku, samotu a hlavně představu, že je mu smutno. I když bude s manželem bydlet u babičky kočičí a po mě ani nevzdychne. Ovšem tak to mám nastavené v hlavě a nějak to nemůžu předělat. 

Plodný den

Dneska jsem měla plodný den. Znáte ty dny kdy je vše ok a tak nějak se daří.
Dopoledne jsem měla klidné jen s rodinou. Prostě my doma u tv, vytaženýma hračky a v naprostém klidu. Já teda seděla a aspoň chvilku pracovala na nové zakázce. Jelikož je pro úžasnou ženskou moc mi na ní záleží. Tadeášek si na cestu k babičce vytáhl svého brouka. Před barákem scéna kvůli helmě (on nesnáší i čepice). Vztek a pak praštil s přilbou na zem. Dostal přes ruku, vysvětlovala jsem a pak i křičela. Náš soused alkoholik mě nazval můrou. Manžela to mrzelo. Komentoval to slovy: "Tobě je jedno kdo se dívá." Ano je, vychovávám svého syna non-stop a je mi šumík kdo se dívá. Brát na to ohled co by z něj vyrostlo? Vždy se někdo dívá či nás slyší. Nakonec si T jízdu užil a naštěstí si přilbu vzal. I při zpáteční cestě scéna kvůli přilbě, naštěstí se na mou stranu postavil tchán, pro T velký argument. Po cestě domů se 2x vybančil, 1x na cestu a to mu helma pomohla od rozbité hlavy a pak do trávy, to bylo oki.

Pak grilovačka, kdy jsme měli super výhled na Barum rallye a den jsme končili na koncertě Davida Kollera. T chvilkama kňoural (moc zážitků v jeden den). Ale i tak jsme si zatančili, zazpívali a pobavili se.

Můj nový projekt

Posledních pár měsíců svůj blog zanedbávám.  Né že by se v mém životě nic nedělo a já neměla o čem psát, ale nějak nebyla ani chuť a ani energie. Navíc jsem byla nespokojená a svým způsobem jsem byla i nešťastná. Každý máme tyhle období a hlavně můj život vždycky byl a asi vždycky bude jako na houpačce. Já prostě ani jinak žít neumím. Hledala jsem sebe samu. Tu holku, kterou jsem znala když byl život plný zábavy a já nic neřešila. Ne mámu od malého dítěte, která se neustále někam žene či manželku, která opožděně plní své resty. Jenže tou holkou nejsem. Manžel mě změnil, T mě změnil a hlavně já sama sebe změnila. Prošla jsem od střední mnoha pády. Ano i pár výher tam bylo a když už nějaká výhra byla, nebyla zrovna malá.
Sebe jsem začala hledat v době kdy se narodil T. Náš život se změnil. Já byla jiná. Zmatená holka s malým uřvaným dítětem, která si nevěděla rady. Byla jsem nešťastná a hlavně k smrti vyděšená. Dlouho mi už nebylo náct, jenže k dětem se návody nedávají a já nevěděla co s ním. Navíc strach z toho zda jej dobře vychováme je tu v koutku duše neustále.
Jsem snílek a vždycky jsem byla. Snila jsem, že napíšu knihu, snila jsem o kariéře módní návrhářky, snila jsem, že budu malovat obrazy, snila jsem o spoustě jiných věcích... jenže jsem vždy zůstávala jen u snů. Můj muž říká, že jsem sprinter. Běhám pouze krátké životní tratě, co je na dlouho vždycky vzdám. Je na čase to změnit.
Má sestra mě k tomu kopala dlouho. Jenže když ve své sny nevěříte nikdy se neuskuteční. Já nevěřila. Vždy jsem měla milión argumentů proč to nejde. Ovšem náš táta nás vychoval v duchu věty: "Neříkej mi jak to nejde, ale řekni mi jak to udělat." A tak se to stalo. Má sestra, má kamarádka a vlastně vesmír se spojil a nakopli mě do zadele abych se rozhoupala. Tak jo! Jdu do toho.
Dovolte abych vám představila Maple Party můj život, mou firmu a hlavně můj velký sen. Snila jsem o tom poslední  3 roky téměř non-stop.

Je to týden co můj sen ožil. Začal žít svým životě, věnuji mu spoustu energie, času a hlavně velký kus svého srdce. Hned první den jsem dostala první zakázku. No co víc si přát? :-) Mám prostě kliku a doufám, že nezůstane jen u jedné. Super pocit, když víte, že děláte něco co se ostatním líbí.

Vždycky jsem milovala knihy Paula Coelha. Jeden jeho citát mám opravdu ráda. Je z knihy Alchymista. 3x jsem ji začala číst než jsem ji překousala, od té chvíle jsem jí četla už x-krát (i když mou nej je 11minut). V této knize jako v mnoha dalších píše o snech. O tom, že nestačí jen snít, ale člověk musí pro své sny i něco dělat.

Takže sem nejen začala uskutečňovat svůj velký sen, ale taky jsem se přihlásila k jedné fotografce na focení. Ona krásně fotí baculky. Já se sice stydím a fotím se zásadně jen s T nebo D, ale zkusit se má všechno. Já se rozhodla být šťastná a vyplnit vše po čem by mé srdce toužilo....

Dětský pokoj

Od chvíle kdy jsme se nastěhovali pomalu zabydlujeme dětský pokoj. Začalo to modrou malbou na 2 stěnách a kreslením aut na 3. T pokoj zatím neustále používá jako hernu, takže na jeho zabydlování nějak nespěcháme. Ovšem koberec, židle, stůl či fotky už v pokoji má...bez nich by to nešlo. Jo a to hlavní, knihovnu. Máme doma totiž malého knihomola (no aspoň v něčem je jako máma).

Milujeme Prahu

Praha je naše srdeční záležitost. T tam má svou holku, máme tam rodinu a hlavně hodně přátel. Proto jsme si přelom července a srpna udělali pár dní volna a věnovali jsme se jen sobě a těm co je máme rádi. Kolik káv, zákusků a vína padlo vám popisovat nebudu, ale bylo to naprosto dokonalé. Všichni jsme si to moc užili i když nám počasí moc nepřálo.
Klasicky jsme stihli Václavák, Vyšehrad, lanovku, Petřín, Pražský hrad, Karlův most. Jako vždycky jsme se prošli po nábřeží a vzpomínali. Na to jak jsme se tam procházeli jen ve dvou, pak ve třech i s kočárkem a s miminkem co mělo čerstvě 2 měsíce. Čas šíleně letí a i těch pár dnů tam nám uteklo neskutečně rychle.
Naši přátelé i rodina nás zahrnuli pozorností, dárky a to hlavní udělali si na nás moře času. Dostali jsme úžasný jogurt z Creperie Cafe Girafe (ještě teď nad ním slintám). T dostal hromadu dárků a pár jich také dal. Jo a jako bonus jsme si dovezli domů víno, které hned padlo za vlast, jelikož bylo výborné.
Byla jsem ráda, že ten každodenní maroton byl aspoň na pár dní jiný a já měla pár hodin své dva pány kluky jen pro sebe. V ty chvíle/hodiny se čas zastaví a svět je aspoň na chvilku krásný a dokonalý....

Naše bydlení v Praze

                                                   
                                                        Výhled jsme měli přímo božský....

To jen úžasný jogurt

                                                       Dětská jízdenka na cestu domů.

T na kamarády nezapomíná, stejně jako rodina dostali pohled.

                                                            Hmmmm...bylo fakt dobré.

Fotka

Dnes se budu chlubit. 23.6. jsme se byli v Kroměříži. Opět nás fotila Daniela Kopčilová. Vybrala jsem 15 fotek a Danča na nich teď pracuje. Zatím jsem viděla jen ochutnávku. Ale je tam jedna fotka, kterou naprosto miluju.
Jelikož ji dnes dala na svou fcb stránku tak se s vámi o ni podělím i já.
Jde tady o dvě fotky. Na jedné jí T 2 ze své oslavy narozenin a na druhé se pusinkujeme. Tu pusinkovací miluju. Tak nějak nás vystihuje a snad i náš vztah.

Díky ní mám svůj den plný lásky a vám přeji ať je váš den stejně naplněný radostí, štěstím a láskou.

Tvořila jsem aneb dekorace na těhu focení

Celkem často se fotíme, tedy né tak často jak bych já chtěla, ale i tak je to pro okolí až moc. Je to můj způsob jak uchovat vzpomínky. Jedno z nej období v našem bylo těhotenství. Hrozně rychle to uteklo a s odstupem času se to zdá tak dávno. Fotili jsme se tehdy v květnu na našem místě -výletiště.
Na focení jsme si brali časopisy a deku. Dál taky rám, kam jsem dala fotky z naše dětství. Na stole byl modrý ubrus (ušitý mou babičkou a mnou nabarvený) ve skleničkách růže a některé byly použity jako svícny, také miska jahod. No a kdyby někdo tak i z tvrdého papíru vyrobený nápis chlapeček.
Fotili nás Mlýnkovi a jak to dopadlo?

Řek Zorba

Nejen jídlem je živ člověk. Potřebuje i trochu kultury. Takže když jsem se dozvěděla, že Městské divadlo Zlín se bude loučit s divadelní sezónou v pátek na náměstí byl náš program jasný. Manžel na tyhle věci moc není (raději by šel do kina na horor), ale co by pro svou drahou polovinu neudělal.
Jenže člověk míní a život mění. Manžel byl v pátek na přesčasu a když dorazil v 17h domů (divadlo začínalo v 18h), strhaný jak péro z budíka nemohla jsem po něm chtít aby šel taky. Vyfasoval dítě, lopatku na písek a šli relaxovat na hřiště. Já vyrazila na vytoužené divadelní představení.
A o čem to bylo?

Pojďte si poslechnout příběh! O čem? O Zorbovi! A také o životě!

Zorba je prostý venkovan. Ale všechno co prožívá, prožívá naplno. Lásku, smrt, přátelství, štěstí i nepřízeň osudu. Zkrátka chce žít a dokázal by pro život i zemřít!

Příběh o řeku Zorbovi napsal řecký spisovatel Nikos Kazantzakis ve čtyřicátých letech a román, který vyšel v roce 1946, si brzy získal oblibu na celém světě. Je to vzpomínka na blízkého člověka, kterého jste potkali před mnoha lety a který vám razantním způsobem proměnil život. Převrátil žebříčky hodnot a vryl se nesmazatelně do vaší paměti. A takový byl skutečně Zorba. Ten divadelní i ten reálný, kterého Kazantzakis skutečně potkal někdy v roce 1916, kdy spolu těžili lignit.
Kdo to je Alexis Zorba? Člověk volný jako pták. Milovník – života, žen, dneška. Člověk, který věří – především Zorbovi. A v Zorbu.

Řek Zorba vtrhne na jeviště Velkého divadla 8. a 9. prosince, tedy v předvečer druhé adventní neděle. V době, kdy křesťanský svět věří, že už brzy přijde něco lepšího, kdy čekáme na naději. A právě o tom je Zorba! O naději. O víře že bude líp. O touze překonat všechno zlé. O tom přežít v době jakékoli krize..

Román Nikose Kazentzakise se dočkal muzikálové podoby od autorů slavných muzikálů jako je Cabaret nebo Chicago. Autorem scénáře je Joseph Stein, písňové texty napsal Fred Ebb a hudbu složil John Kander. Premiéra se konala na Brodawayi 16. listopadu 1968.

Zdroj: Městské divadlo Zlín

Inscenace byla upravena na venkovní podmínky, ale musím říct, že to bylo super. I slza mi ukápla. Krásné a tak pravdivé. Obdiv patří hlavnímu hrdinovy za jeho výkony, jak taneční tak pěvecké. Potěšilo to mé srdci i duši a někam mě to zase posunulo. 

Rozhovor mezi Alexisem Zorbou a Nikem.

Závěrečná děkovačka.

A byla party aneb 2. narozeniny

Miluji oslavy, party, svatby a různé akce, taky miluju jejich pořádání. Náš Tadeášek měl minulý týden 2 roky. Nějak rychle ten čas letí. A kdy jindy připravit oslavu než právě na narozeniny. Loni nám to moc nevyšlo a nic sem nestíhala, letos jsem si dala měsíc a půl náskok a dopadlo to na 1, jestli teda můžu soudit. Našla jsem super grafičku Alču Bafiovou, která všechny mé nápady dovedla k dokonalosti. Oslavu nám došla nafotit Simča Denková a že se u toho zapotila, jelikož zachytit toho našeho ďáblíka je opravdu fuška.

Ještě 2 fotky z mobilu, jedna placek a druhá obrázku na tričku, ať je to kompletní.