Listopad

Listopad je v mém životě zlomový měsíc. Téměř každý rok se děje něco...něco co mění život. Můj život i život lidí kolem.
Život jako taký je o rozhodnutí. Je to 4 roky zpět co jsme se tehdy ještě s přítelem rozhodli, že chceme miminko. Bylo to asi v polovině listopadu. Myslela jsem si, že si ten okamžik budu pamatovat navždy. Nepamatuji. Jiné a mnohem silnější jej zastínili.
Před 3 roky v listopadu jsem naposledy jako těhotná navštívila nemocnici v Podolí. Pár dní na to mi můj gynekolog dal první fotku z utz našeho syna. Manžel ji pak dostal jako svatební dar.
Před 3 roky jsem se v listopadu vdala. :o) Jak rychle ten čas utekl.
Loni jsem v listopadu šílela z Vánoc a snažila se je mít dokonalé, pro nás. Našeho syna i pro všechny kolem.
Letos byl listopad nejhorším měsícem v roce. Tadeášek po 7 dnech ve školce onemocněl. Byl 3 týdny doma a zítra jde poprvé od nemoci (takže celý ten boj a zvykání nás čeká od začátku). Polibkem jsme oslavili naše 3. výročí svatby, nějak jsme se na víc nezmohli. V druhé polovině nás opustila maminka. Manžel s ní jeden den mluvil a za 27hodin zazvonil telefon aby mu sestra řekla, že maminka už tu není. Měla jsem úžasnou tchýni, žádnou babiznu z vtipů, ale milou a hrozně hodnou ženskou. Pokaždé když T ukazuje něco co ho naučila babička je to jako bychom dostali facku. Nejhorší den byl den pohřbu. Velice smutný, plný slz a výčitek. Svým způsobem nám pomohl, rozloučili jsme se a ten smutek je sice stále velký, ale nějak to míň bolí. Vidět manžela takhle na dně bylo hrozné. V podobném stavu jsem jej viděla jen jednou, když nám zemřelo miminko. Jenže tehdy to nebyla taková hrůza. Maminku má člověk prostě jenom jednu. To co se dělo poslední týden byl pěknej hnus a celou situaci to ještě zhoršilo.
Dnes je už 30, listopadu a to je pozitivní. Znamená to, že už jen pár hodin a začne nový měsíc. Bude na řadě prosinec, měsíc naděje a víry. Víry v lidi kolem sebe a lepší zítřky. Prosinec donese naději i nám. Sice bude stále bolestivý, ale věřím, že i krásný. T si vybírá dárky, neustále nám ukazuje co by se mu líbilo a o co musíme napsat Ježíškovi. Pak říká, že dárky nechce, ale za hodinu si to zase rozmyslí a chce je :o) Pomalu mu vysvětlujeme, kdo je Mikuláš, že chodí s čertem. Jelikož mládě zná čerta pouze z pohádky, kterou doma čteme - Čert a Káča. Takže Mikuláše považoval v první chvilce za Káču. Ukazuje na Santu a mi mu vysvětlujeme, že je to Ježíšek. Jen vypadá trošku jinak, jelikož lítá v jiné části světa a je stejný jako Mrazík. Všichni nosí dárky, ale svět je velký, dětí moc a jeden by na to nestačil. Někdy musí pomoci i rodiče. Je to milé a hezké. T má z nás jako jediný náladu na Vánoce a pomalu ji předává i nám.

Školka

Poslední říjnový týden byl zároveň poslední týden kdy jsem měla T jen pro sebe. Je zvláštní jak ten čas letí. Hrozně jsem se těšila jak si ten týden užijeme a co všechno podnikneme. Asi víte jak to dopadá když si člověk něco plánuje. Takže i náš poslední týden měl 2 velké ALE.... první bylo nachlazení T a druhé, že byl protivnej jako kudla v zádech. Děti mají na změny nějaký zabudovaný radar a vždy poznají, že se něco chystá. I T to poznal... Nakonec jsme poslední týden nějak zvládli i když to nebylo zrovna dle našich představ.
Věděla jsem, že školka nebude ze začátku žádná sranda. Bude to malý porod. Byla jsem připravená na pláč a na mou lítost. Jen sem nečekala, že to bude takové. Na některé věci/situace se člověk prostě připravit nemůže.
Přišlo pondělí a my se vydali do školky. Já, T a jeho traktor s řidičem. Cestou do školky neplakal, nevěděl co jej čeká. Převlékla jsem ho a vybalila věci do skříňky. Seznámil se s tetou a ta si ho na pokyn paní ředitelky odnesla do třídy. Už když ho odnášela hrozně plakal. Křičel: "Mamiko, mamiko, mamiko!" Ještě teď ho slyším. Teta i paní ředitelka byly moc hodné a milé. Tohle je normální a on si zvykne. Srdce mě bolelo a když jsem jej ještě venku slyšela slyšela plakat málem mi puklo srdce.... volala jsem manžela a hrozně na něj křičela, bylo to vůči němu nespravedlivé, ale potřebovala jsem někomu předat tu vinu, kterou jsem cítila. Myslela jsem, že mi srdce pukne. Navíc jsem byla po, út doma a vlastně myslela jen na něj a ten hrozný pláč.
První dva dny se ve školce počůrával. První den poplakával. Během prvního týdne už ve školce nepláče, chodí na nočník, zapojuje se, povídá, hledá si kamarády, hezky jí (i si přidá) a spinká. Takže vlastně je tam už jako starý mazák. Jen cesta tam je s pláčem.
Abych se ale vrátila k prvnímu dnu, na ten jsme se pečlivě chystali. Pro T jsem nechala upéct sušenky potažené marcipánem a koupili jsme mu knížku O autech jako odměnu, že první den zvládl. Sušenky dal kamarádům jednak jako zápisné a také kvůli tomu, žel týden před nástupem svátek. Dětem je rozdala teta s pomocí T k svačince (až snědly ovoce).

Druhý týden školky byl jen dva dny, dnes už je druhý den doma s kašlem a ještě čtyři dny doma bude. Po školce se mu už stýská. Dneska mi zpíval Mik-miku-mikuláš...chvilku jsem na něj nechápavě hleděla a pak mi došlo, že má písničku ze školky. Říkal mi, že se jeho miminku stýská po školce, po kamarádech a tetách. Miminko říká svému háčkovanému králíčkovi, kterého dostal od švagrové k narozeninám. Na jednu stranu každé ráno křičí a na druhou se doma nudí a je mu po školičce smutno.
Já se děsím příštího týdne, kdy půjde po šesti dnech opět do školky, bude to stejné jako když šel poprvé. Kamrádka psychiatrička mi to vysvětlovala tak, že děti žijí okamžikem. Tím co je teď, ne tím co bylo či bude. Na jednu stranu je to úžasné a závidím jim to. Chtěla bych to taky umět. Na druhou stranu je hrozné, že ho neumím připravit na to, že ve školičce to bude fajn. Naštěstí má ta moje láska fantazii stejnou jako maminka, takže si po cestě povídáme o lešení na domě a co by se dalo dělat, o tom jaké je to být profi hokejistou, proč chodí k doktorovi (chodíme kolem soukromé kliniky čelistní chirurgie) či o měsíci, jak na něm ije malá holčička jménem Karolínka a jaké to asi je žít na měsíci :-)