Milujeme LEGO

Pomalu začínám balit, sebe i kluky. Chystáme byt na malování (hlavně ložnici) a já se snažím nemyslet na dny bez syna.
Před pár měsíci T hodil do koše svou milovanou mašinku. Dostal ji k Vánocům od svého kmotra. Hned si ji zamiloval. Dlouho jsem ji sháněla a přemýšlela jestli mu ji zaplatíme my nebo rozbije prasátko. Rozbil prasátko, mašinku jsme zaplatili a včera došla. Když pošťák donesl krabici nechápavě jsem na ni hleděla a nemohla si vzpomenout co sem to sakra objednala. Odpoledne přišel D a začal stavět koleje, vytáhli jsme i ty co T dostal k narozeninám jako doplnění kolekce. Navíc vyjeli popeláři a policajt na motorce.
Když T viděl všechno postavené a jedoucí vláček mohl se zbláznit radostí. Hrál si s vláčkem do večera a ráno v 6 už táhl D znovu k vláčku. Toho jsem pak dopoledne vystřídala já. Ještě teď sedí a hraje si i s tátou. Nevím kdo z těch dvou má větší radost, ale je mi naprosto jasné o co bude T psát letos Ježíškovi :-)

Máme postavený i tunel.

Dráha v plné polní ještě bez tunelu.

Boj o dítě

Dnes mi kamarádka řekla, že se rozhodli pro další miminko. Mám z toho radost, oni jsou úžasný pár a navíc navíc úžasní rodiče.
U nás doma se tím otevřelo téma další dítě. Což je dost kontroverzní a bolestivé.
Pamatuji si tu chvíli kdy jsme se rozhodli pro naše první dítě. Mluvili jsme o tom od září, když jsme spolu začali bydlet tak se to téma stalo ještě víc aktuálním. Pak tak šel nějak čas. Tělo se čistilo od HA a my se spolu učili žít, rozhodli jsme se pro svatbu a pak i že zkusíme dítě. Hned první měsíc to vyšlo. Trvalo celkem dlouho než na testu byly vidět //. Ten pocit štěstí a radosti. Pak jedna kontrola u dr, pak další a noční krvácení...poslední kontrola a pak jen bolest. Tu co cítím ještě dneska. Nevyšlo to. Všechno špatně. "Vy jste brečela? Byl to jen shluk buněk." Věty lékaře z porodnice. Tehdy se mi chtělo, že to není shluk buněk, ale mělo to být naše dítě. To které jsem začala milovat už ve chvíli kdy jsem našla //, to které miluji ještě dnes. Pamatuji si i chvíle kdy jsem manžela nenáviděla za to, že to nevyšlo. Nenáviděla jsem celý svět a pak sebe. Hlavně sebe. Nechápala jsem, že se to stalo zrovna NÁM. Poč? Nechtělo nás miminko? Nebudeme dobří rodiče?
Jenže tehdy to byl jen začátek. Potrat, nekonečná bolest a upnutí se k naději, že to příště vyjde. Hned jak to šlo jsme to zkusili. Kontrola u dr a věta MUSÍTE ROK POČKAT. Rok, 12 měsíců...vždyť je to věčnost. Za pár hodin změna. Jste těhotná. Máte 14 dní rozmyslete si co bude dál Zda si dítě necháte. 3 dny pláče. Těžké rozhodování a strach. Ten strach už mě neopustil, jen se mění s tím jak T roste. Bála jsem se každého UZ. Když na OSCARU dr řekla, že malý bude mít určitě postižení poprvé jsem omdlela. Nakonec testy byly ok. Jen já pak byla ko.
Po roce...rok od potratu s velkým břichem, sotva se kulící velryba. Zase ten strach.. Málo se hýbe, už měl být týden venku. Pozorování každé maličkosti. Porod. Den na který nezapomenu. Byla jsem silná i slabá najednou. Vyblitá z podoby. Bez pocitu euforie a naprostého štěstí. On byl tak ošklivý. Celý špinavý, ale poznal mě. Miloval mě hned a já ho taky. Jedno slovo, z pláče a zmatku byl klid a pohoda.
Nedali k němu návod. Byla jsem unavená, zmatená a na pochybách. Co dělat? Proč non-stop pláče? Co mi to dělá? Změnilo se to. Našli jsme k sobě cestu. Trvalo nám to ovšem dlouho. Dlouho jsme se oba trápili, ale pak se to změnilo. Rozumíme si pohledem, bez slov. Pocit nekončící lásky. Pocit dokonalého štěstí. Povídáme si, domluvíme se a někdy i trucujeme jako třeba dneska. Milujeme se. Tak jak se lidé mají mít rádi bez podmínek...
A je to to tady...víc jak 2 roky od porodu, víc jak 3 roky od potratu. Lidé kolem nás mají další dítě. Kamrádky které říkaly nikdy, začaly říkat někdy...některé dokonce teď. A my? My se neshodnem. D touží po dalším dítěti. T miminko nechce (zrovna dneska). Mění názor každý den :-) Já? Já prostě nemůžu...po všem nemám odvahu ani sílu. Kdysi jsem D řekla, že když mi pořídí dům se zahradou pořídíme si i další dítě. Na domu pracuje. Jenže mít dítě po 30 nechci. Do práce se těším. Navíc to, že T je oki a já taky beru jako zázrak. Pokoušet znovu štěstí? Děkuji ne...
Manžel dnes na to řekl, že tuhle kapitolu uzavírá. Vidí jak moc mi ubližuje. Prej kdybych si to rozmyslela mám mu dát vědět. Mě se tím moc ulevilo. Už nemusím, už to po mě nikdo nechce. Ani neví jak moc se mi ulevilo...

To bude jízda

Nevím zda jsem se s vámi podělila o informaci, že jedu v neděli do Prahy. Jedu pracovně na 3dny. Většinou jezdím vlakem, ale tentokrát jsem si řekla, že to zkusím jinak, když neberu prcka s sebou (ten bude doma malovat s tátou). Aby to bylo rychlejší zkusím jízdo mat. Já vím jezdí s ním xy lidí. Jen od nás z rodiny s ním jezdí asi 6 lidí, ale pro mě to bude poprvé.

Všichni kdo mě znají ví jak nesnáším poprvé. Proto asi moc nemusím ani překvapení (i když to je podle nálady). 

Takže teď už 3 dny bloumám po bytě, vyřizuju vše nutné a přemýšlím co já si sakra zabalím? Rozumějte když jedu s T tak balím stylem - T potřebuje .... a mám seznam dlouhý jako týden před výplatou. Na mě pak v kufru zůstane kousek místa a tak tam prostě hodím to nejnutnější. Teď mám kufr jen sama pro sebe. Celkem hodně místa a otázku co sbalím? 

Jasné do kufru hodím pracovní věci, kabelku  a noťas. Nechci toho tahat moc, ale aby mi zase něco nechybělo...

Navíc musím přiznat, že jsem nervózní z cesty která je téměř 300km dlouhá a v autě budu jen já a cizí chlap. Trochu mě uklidňují jeho dobrá hodnocení a to, že tuhle trasu jezdí pravidelně. 

V pátek mě čeká setkání s fotografkou a módní přehlídka svatebních šatů. V sobotu vytáhnu ten prokletý kufr a začnu balit i když koketuji s myšlenkou, že to nechám až na neděli. 

Největší vítr ovšem nemám ani tak z cesty, jako ze 3 dnů samoty. Bez T jsem byla jen loni, když jsem ležela v nemocnici. Děsí mě co bez něj budu dělat a jak to zvládneme. On i já. Přiznám se, že větší strach mám z toho jak to zvládnu já. Tu dálku, samotu a hlavně představu, že je mu smutno. I když bude s manželem bydlet u babičky kočičí a po mě ani nevzdychne. Ovšem tak to mám nastavené v hlavě a nějak to nemůžu předělat.