To bude jízda

Nevím zda jsem se s vámi podělila o informaci, že jedu v neděli do Prahy. Jedu pracovně na 3dny. Většinou jezdím vlakem, ale tentokrát jsem si řekla, že to zkusím jinak, když neberu prcka s sebou (ten bude doma malovat s tátou). Aby to bylo rychlejší zkusím jízdo mat. Já vím jezdí s ním xy lidí. Jen od nás z rodiny s ním jezdí asi 6 lidí, ale pro mě to bude poprvé.

Všichni kdo mě znají ví jak nesnáším poprvé. Proto asi moc nemusím ani překvapení (i když to je podle nálady). 

Takže teď už 3 dny bloumám po bytě, vyřizuju vše nutné a přemýšlím co já si sakra zabalím? Rozumějte když jedu s T tak balím stylem - T potřebuje .... a mám seznam dlouhý jako týden před výplatou. Na mě pak v kufru zůstane kousek místa a tak tam prostě hodím to nejnutnější. Teď mám kufr jen sama pro sebe. Celkem hodně místa a otázku co sbalím? 

Jasné do kufru hodím pracovní věci, kabelku  a noťas. Nechci toho tahat moc, ale aby mi zase něco nechybělo...

Navíc musím přiznat, že jsem nervózní z cesty která je téměř 300km dlouhá a v autě budu jen já a cizí chlap. Trochu mě uklidňují jeho dobrá hodnocení a to, že tuhle trasu jezdí pravidelně. 

V pátek mě čeká setkání s fotografkou a módní přehlídka svatebních šatů. V sobotu vytáhnu ten prokletý kufr a začnu balit i když koketuji s myšlenkou, že to nechám až na neděli. 

Největší vítr ovšem nemám ani tak z cesty, jako ze 3 dnů samoty. Bez T jsem byla jen loni, když jsem ležela v nemocnici. Děsí mě co bez něj budu dělat a jak to zvládneme. On i já. Přiznám se, že větší strach mám z toho jak to zvládnu já. Tu dálku, samotu a hlavně představu, že je mu smutno. I když bude s manželem bydlet u babičky kočičí a po mě ani nevzdychne. Ovšem tak to mám nastavené v hlavě a nějak to nemůžu předělat.