Školka

Poslední říjnový týden byl zároveň poslední týden kdy jsem měla T jen pro sebe. Je zvláštní jak ten čas letí. Hrozně jsem se těšila jak si ten týden užijeme a co všechno podnikneme. Asi víte jak to dopadá když si člověk něco plánuje. Takže i náš poslední týden měl 2 velké ALE.... první bylo nachlazení T a druhé, že byl protivnej jako kudla v zádech. Děti mají na změny nějaký zabudovaný radar a vždy poznají, že se něco chystá. I T to poznal... Nakonec jsme poslední týden nějak zvládli i když to nebylo zrovna dle našich představ.
Věděla jsem, že školka nebude ze začátku žádná sranda. Bude to malý porod. Byla jsem připravená na pláč a na mou lítost. Jen sem nečekala, že to bude takové. Na některé věci/situace se člověk prostě připravit nemůže.
Přišlo pondělí a my se vydali do školky. Já, T a jeho traktor s řidičem. Cestou do školky neplakal, nevěděl co jej čeká. Převlékla jsem ho a vybalila věci do skříňky. Seznámil se s tetou a ta si ho na pokyn paní ředitelky odnesla do třídy. Už když ho odnášela hrozně plakal. Křičel: "Mamiko, mamiko, mamiko!" Ještě teď ho slyším. Teta i paní ředitelka byly moc hodné a milé. Tohle je normální a on si zvykne. Srdce mě bolelo a když jsem jej ještě venku slyšela slyšela plakat málem mi puklo srdce.... volala jsem manžela a hrozně na něj křičela, bylo to vůči němu nespravedlivé, ale potřebovala jsem někomu předat tu vinu, kterou jsem cítila. Myslela jsem, že mi srdce pukne. Navíc jsem byla po, út doma a vlastně myslela jen na něj a ten hrozný pláč.
První dva dny se ve školce počůrával. První den poplakával. Během prvního týdne už ve školce nepláče, chodí na nočník, zapojuje se, povídá, hledá si kamarády, hezky jí (i si přidá) a spinká. Takže vlastně je tam už jako starý mazák. Jen cesta tam je s pláčem.
Abych se ale vrátila k prvnímu dnu, na ten jsme se pečlivě chystali. Pro T jsem nechala upéct sušenky potažené marcipánem a koupili jsme mu knížku O autech jako odměnu, že první den zvládl. Sušenky dal kamarádům jednak jako zápisné a také kvůli tomu, žel týden před nástupem svátek. Dětem je rozdala teta s pomocí T k svačince (až snědly ovoce).

Druhý týden školky byl jen dva dny, dnes už je druhý den doma s kašlem a ještě čtyři dny doma bude. Po školce se mu už stýská. Dneska mi zpíval Mik-miku-mikuláš...chvilku jsem na něj nechápavě hleděla a pak mi došlo, že má písničku ze školky. Říkal mi, že se jeho miminku stýská po školce, po kamarádech a tetách. Miminko říká svému háčkovanému králíčkovi, kterého dostal od švagrové k narozeninám. Na jednu stranu každé ráno křičí a na druhou se doma nudí a je mu po školičce smutno.
Já se děsím příštího týdne, kdy půjde po šesti dnech opět do školky, bude to stejné jako když šel poprvé. Kamrádka psychiatrička mi to vysvětlovala tak, že děti žijí okamžikem. Tím co je teď, ne tím co bylo či bude. Na jednu stranu je to úžasné a závidím jim to. Chtěla bych to taky umět. Na druhou stranu je hrozné, že ho neumím připravit na to, že ve školičce to bude fajn. Naštěstí má ta moje láska fantazii stejnou jako maminka, takže si po cestě povídáme o lešení na domě a co by se dalo dělat, o tom jaké je to být profi hokejistou, proč chodí k doktorovi (chodíme kolem soukromé kliniky čelistní chirurgie) či o měsíci, jak na něm ije malá holčička jménem Karolínka a jaké to asi je žít na měsíci :-)