Tak tu máme leden. Jsem unavená jako by měl být prosinec a těch pár dní volna mě nějak rozmazlilo. Ovšem do nového roku jsme vstoupili krásně a to s těma co je máme rádi. Navíc se mi jakš takš daří plnit to co jsem říkala, že ve svém životě změním, za což jsem moc ráda...některé věci mi moc nejdou, ale co už :-/ Prostě nejde všechno hned.
Mé "zdravé" dítě opět marodí, což mě dohání na pokraj sil. Nějak jsem nečekala, že docházku začneme ve 3:30 ráno tak, že nás oblije. Nu což. Týden s babičkami mu udělal víc než dobře. To, že máme v bytě o tašku hraček víc raději nebudu rozebírat. Hlavně, že babičky i dítko bylo šťastné a v pondělí snad už bude šupajdit do školičky. Hrozně se mu po ní stýská. Matka a otec jsou prostě ohraní a na víkend mu bohatě stačí, ale přes týden jsou nedostateční a prostě nenahradíme kamaráda Filípka a kámošku Minie :o) Z miminka je najednou velkej chlap. Já vím říkám to stále dokola, ale prostě budu stejná jako moje máma a i v 30 bude poslouchat: "Já to vidím jako včera, když ses narodil a my si tě vezli domů z porodnice."
Včera jsem měla v práci kamarádku z porodnice. Byly jsme spolu na pokoji a když nám bylo ouvej tak jsme se podpořily. Nikdo by nám nedal cenu matky roku, ale... Prostě si rozumíme a nějak tak to vidíme stejně. I jejich malej byl malej zázrak. Když mi před rokem žertem řekla, že by chtěli druhé nevěřila jsem. Ví se, že moc mateřská nejsem. Nikdy jsem netoužila mít doma malou školku. Jedno dítě jsem viděla jako svůj strop. Strop, který jsem pokořila, naplnil mě a více dětí nejsem schopná mít. Fyzicky ano, to by školka šla. Ovšem psychicky stačím tak tak na naše dítě. Jenže včera jsem s ní mluvila, povídaly jsme si celkem dlouho a najednou tu zase byla otázka druhého dítěte. Za rok mi bude 30. Bylo by tak hrozné mít druhé dítě? T by měl 4 roky, zvládl by to? Zvládla bych to já? Jaké by to bylo? Užila bych si to tentokrát? Manžel by skákal radostí do nebe... skákala bych, ale i já? Jaké by to bylo počurat test a vidět ty //? Myšlenka to byla krásná, dítě je přece jen dar. Jenže já tohle nedám. Myšlenka dalšího dítěte se mi vrací co pár měsíců jako bumerang, manžel na ni občas naráží. Pokaždé nad ní přemýšlím, představuju si... Výsledek? Nedám to.
Jinak došly fotky z oslavy malého Michaelka tak z nich mám hroznou radost. Sice to není ještě dokonalé, ale to hned na poprvé není nic. Jako bonus jdeme příští týden fotit Valentýna. Na což se hrozně těším. Už sem začala dělat na dekoracích. :o) Jak budou fotečky určitě se pochlubím.
Takže pracuju, lítám kolem rodiny a v podstatě nestíhám nic tak jak bych chtěla....ale to je život a momentálně je tak nějak krásnej ;o)
Žádné komentáře:
Okomentovat